×
Katedra myslivosti a lesnické zoologie
banner

Magnetická orientace

Věda a výzkum > Magnetická orientace

V našem světě, který je plný chaosu, hledáme jasná pravidla

Velmi nás zajímá otázka magnetické orientace zvěře a ostatních druhů zvířat a živých organismů. Spolupracujeme s pracovníky Univerzity Duisburg-Essen (Německo), kteří se vlivem magnetického pole Země na živočichy zabývají již řadu let. Zatím se nám podařilo pár velmi zajímavých zjištění, která byla publikována ve světově uznávaných časopisech. Naše zjištění a pozorování přírody neustále prohlubujeme a snažíme se naše „zmagnetizované“ živočichy představit světu. Mnohdy námi publikovaná zjištění rozvíří vlnu kritiků, ale je zapotřebí vnímat tyto výzkumy jako průkopnické a ve většině případů jsou to zjištění, která nám dokazují, že jako páni tvorstva o tvorstvu víme stále jen málo :-)


U většiny výzkumů týkajících se magnetismu je zapotřebí si uvědomit, že se jedná o statistický fenomén. To znamená, že nemůžeme od sledovaných zvířat a zvěře očekávat stoprocentní magnetické výkony. Jedná se tedy o nejčastější preferování směrů při různých činnostech, které sledujeme.


Prvním výzkumem, který vyvolal obrovskou vlnu zájmu, byl výzkum na pastvení a odpočinek skotu a jelenů. Vyšel ve velmi prestižním časopise PNAS v roce 2008. Jednalo se o jednu z prvních studií zaměřenou na magnetickou orientaci u netažných živočichů. Výzkum proběhl relativně velmi jednoduše, protože k odečtu směrů těl krav a jelenů bylo použito snímků ze satelitu. Což zaujmulo i vědce z NASA.

Další výzkum navázal na již známou práci o pastvení a zaujmul svět tím, že pod dráty vysokého napětí je vše jinak. Skotu pasoucímu se pod dráty vysokého napětí, byla totiž magnetická orientace narušena.

Třetím v řadě bylo zjištění profesora Červeného, že myškující lišky častěji skáčou na kořist opět v severojižní ose. Tedy v „magnetické“ ose. Toto zjištění je připisováno magnetickému dálkoměru, kterého lišky pravděpodobně využívají. Je to zařízení, které se nachází ve „světlech“ tedy v očích lišek a pravděpodobně jim pomáhá lépe měřit vzdálenost ke své kořisti.
 

 

Odkaz na zajímavé video: https://www.youtube.com/watch?v=dP15zlyra3c

 

Zatím posledním zkoumaným živočichem byli vánoční kapři. Kruhové kádě, ve kterých se totiž kapři pár dnů před Vánoci prodávají po celé naší republice, byly skvělým pokusným zařízením. Výsledky byly publikovány v časopise PLOS ONE.

Zde je na článek odkaz: http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0051100

O tomto výzkumu byla veřejnost informována také pomocí Českého rozhlasu a jeho pořadu Meteor:
http://www.rozhlas.cz/meteor/prispevky/_zprava/cesi-hlasi-objev-kapriho-kompasu--1147289

A dokonce i redaktoři z Reuters měli o naše kapry zájem:
http://in.reuters.com/video/2012/12/23/chirstmas-carp-have-built-in-compass?videoId=240093350&videoChannel=105


Další zajímavé zjištění bylo publikováno v létě 2013. Přistávání na vodě je nesmírně obtížné nejen pro piloty letadel (jak dokazuje nedávná havárie Boeingu 777 v San Franciscu), ale i pro vodní ptactvo. V komentářích k tomuto neštěstí se piloti shodují, že letiště v San Francisku patří k nejhorším na světě, protože se zde přistává od vody a nad vodou je odhad výšky, rychlosti a sklonu klesání nesmírně obtížný.


Viděli jste však někdy, aby vodní ptáci při dosedu měli nehodu? Nebo že by do sebe při dosedání hejna někteří narazili? Vždyť dosedající jednotliví ptáci a hejna ptáků musí řešit podobné problémy jako dosedající piloti. A přitom nemají dispečera, který by jim říkal výšku, klesání, rychlost a podobné důležité informace. Kdo, nebo co je tedy ptačím dispečerem? Tato otázka trápila vědce z České zemědělské univerzity v Praze a z University Duisburg-Essen (Německo), kteří možná našli na tuto otázku odpověď v podobě publikace, která v nejbližších dnech oficiálně vyjde v renomovaném vědeckém časopise Frontiers in Zoology. (není žádné embargo, ani doporučení na zveřejnění výsledků, tak můžeme o práci informovat dřív, než oficiálně vyjde). Změřili totiž více než 3000 dosedů hejn 14 druhů vodních ptáků při přistání na vodní hladinu v osmi zemích světa.
Měřením byla zjištěna preference dosedání ptáků na hladinu v severojižní ose bez ohledu na směr příletu, lehký vánek, postavení slunce, počasí nebo lokalitu. Čím se tito ptáci při přistávání řídili? Magnetorecepce, neboli vnímání magnetického pole Země, již byla u ptáků prokázána dříve a mezi odborníky je akceptována. Autoři se tedy domnívají, že se jedná pouze o další způsob využití zvířecího kompasu. Autoři dále spekulují, že přistávání ptáků na vodní hladinu v severojižní ose může v budoucnu posloužit jako užitečný nástroj v moderním letectví právě díky předpokladu, že ptáci mají v očích magnetorecepční systém v podobě jakéhosi sklonoměru.

Na tomto odkazu je upoutávka na článek.


http://www.frontiersinzoology.com/content/10/1/38